Turkey is heavily armed. Under Erdogan, military spending increased tenfold on iROZHLAS

The massive investment and growth of the arms industry underscores Ankara’s ambitions to pursue the role of regional hegemony.

When Erdogan’s Justice and Development Party (AKP) first won the election in 2002, no Turkish manufacturer was on the world’s largest arms list.

Four years later, the first Turkish “swallow” appeared on the list of the famous American newspaper Defense News, Acelson. In 2012, it was followed by the Tussauds Arsenal, and since 2017, more and more Turkish companies have been added each year.

Currently, seven of the 100 largest armored soldiers are held by local manufacturers, with the largest numbers coming only from the United States, Great Britain and China.

Rozvoj domácí produkce zbraní dává důraz mocenským nárokům mimo vlastní hranice země. Východní část Středozemního moře tak v současnosti křižují moderní korvety tureckého námořnictva. Jen před několika týdny vyplula z loděnice také první víceúčelová fregata třídy Istanbul.

Turecké bojové drony zase rozhodly o vítězstvích ve válkách na Kavkaze a v Libyi, připomíná Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Mír doma, mír ve světě

Široký arzenál raket pak Ankara využívá v bojích proti stoupencům v Turecku zakázané Strany kurdských pracujících (PKK) na jihovýchodě země a v severním Iráku.

A turecká armáda potřebuje solidní výbavu také kvůli své trvalé přítomnosti ve velké části Sýrie. Erdoganova vláda tak do zbrojení investuje tolik peněz, jako žádný jiný kabinet v minulosti.

Politické zájmy tureckého vedení se překrývají se zájmy armády. Samotný prezident Erdogan zdůrazňuje, že se objem zbrojních investic za vlády Strany spravedlnosti a rozvoje zdesetinásobil z 5,5 miliardy na šedesát miliard dolarů.

Počet zbrojních projektů se namísto desítek počítá ve stovkách a celý zbrojařský průmysl v zemi nabobtnal z asi padesátky firem na tisícovku.

V době, kdy se Turecko ještě hlásilo k odkazu zakladatele moderní republiky Mustafy Kemala Atatürka, bylo heslem zahraniční a obranné politiky sousloví: Mír doma, mír ve světě. Ankara se v té době podílela na mírových misích, ovšem kromě invaze na Kypr v roce 1974 se do zahraničních intervencí nepouštěla.

To se ovšem začalo měnit poté, co tureckou politiku pevně ovládl Recep Tayyip Erdogan. Podle frankfurtského deníku se právě pod jeho taktovkou probudily vzpomínky národa na osmanské impérium. Zároveň se ale objevily i nové příležitosti k prosazení mocenských nároků Turecka.

Zbrojní velmoc

Mnohem větší aktivita turecké armády si pochopitelně žádá také větší arzenál moderních zbraní. Ozbrojené složky navíc mohou novou výzbroj vyzkoušet přímo v akci, což vede k urychlení dalšího vývoje technologií.

Pro tyto „testovací účely“ jsou podle listu využívány třeba i již zmíněné výpady proti zakázané Straně kurdských pracujících. A čím lepší zbraně Turecko nakonec vyprodukuje, tím více jich může prodat a vyvézt do zahraničí.

Zbrojní průmysl se tak postupně proměnil v důležité exportní odvětví Turecké republiky. K největším odběratelům patří vedle Spojených států hlavně Ázerbájdžán, Indonésie nebo Pákistán. Turecké zbraně ale putují také do Kataru či Spojených arabských emirátů.

Frankfurter Allgemeine Zeitung upozorňuje, že pilířem domácí výroby zbraní jsou v Turecku státní podniky. Firmy jako Aselsan, Tusas, Roketsan a Havelsan patří do takzvaného Fondu tureckých ozbrojených sil, který vznikl v roce 1987.

Právě v osmdesátých letech prodělalo zbrojní odvětví výrazný skok kupředu ve srovnání s dobou, kdy Ankara neměla valný politický zájem ani hospodářskou sílu na výrobu vlastních zbraní.

To se začalo měnit v roce 1974, kdy Spojené státy na Turecko uvalily hospodářské sankce kvůli invazi na Kypr. Na univerzitách se poté objevily první obory, které měly vzdělávat příslušné inženýry.

Od roku 1983 se v Turecku začaly montovat americké stíhačky F-16, krátce nato bylo založeno ministerstvo pro zbrojní průmysl a konečně v roce 1987 i zmiňovaný Fond tureckých ozbrojených sil.

Do čela společností v tomto fondu zasedli generálové ve výslužbě, ve vývojových dílnách a u rýsovacích prken už se ale pohybovali mladí vystudovaní inženýři. Přesto turecká armáda stále dávala přednost vojenským technologiím ze zahraničí – byly totiž kvalitnější, svou roli ale hrály i inkasované provize.

Stíhačka k výročí

To vše se začalo měnit po nástupu Strany spravedlnosti a rozvoje. Vláda se zaměřila na lákání zkušených tureckých odborníků k návratu ze zahraničí zpět do vlasti a Erdogan poskytl zbrojním podnikům více peněz, což vedlo ke zvýšení prestiže celého odvětví.

„Výsledkem je stav, že se armáda zbavila závislosti na zahraničních produktech,“ říká turecký novinář Özgür Eksi.

Vedle státních podniků se ve zbrojním průmyslu etablovaly také některé soukromé firmy. Například společnosti Otokar a FNNS armádě dodávají pancéřová vozidla. Bojové drony kromě státního zbrojaře Tusas vyrábějí i soukromé firmy Vestel nebo Baykar, kterou ovládá zeť prezidenta Erdogana.

Turecko ale stále zaostává v oborech, jako je například kyberbezpečnost nebo ve vývoji munice a výkonných pohonných jednotek pro vojenskou techniku. Také s tímto nedostatkem ale hodlá Ankara rychle zatočit.

Podle Erdogana tak Turecko v roce 2023 při oslavách stého výročí založení moderního státu představí svůj vůbec první bojový letoun, uzavírá německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách. Další témata si můžete poslechnout v audiozáznamu.

Jakub Rerich

Sdílet na Facebooku



Sdílet na Twitteru

Sdílet na LinkedIn

Tisknout

Kopírovat url adresu



Zkrácená adresa




Kopírovat do schránky

Zavřít